Bugatti 35 B na Zbraslavi

Vážení přátelé, milovníci historických automobilů

 

Vždy jsem s obdivem pohlížel na staré černobílé filmy z 20-30tých let ze závodů na silničních okruzích. Fascinovaly mne průjezdy vozidel na prašných cestách, vyklánějící se a tísnící se mechanici na sedadle spolujezdce, mnohdy i krkolomné karamboly. S úctou jsem vzhlížel k těmto jezdcům a díky Elišce Junkové a jejímu manželovi Čeňkovi i k závodním automobilům Bugatti. Mám ve své sbírce zážitků jízdy s několika vozidly Bugatti např Bugatti 44, Bugatti 57 ale to byly normální vozidla do běžného provozu. Sice s vysoce sportovními ambicemi, ale cestovní…

Až letos na slavném vzpomínkovém závodě Zbraslav – Jíloviště jsem malilinko ochutnal atmosféru, jak se Elišce Junkové jezdilo v tomto závodě. Měl jsem možnost se posadit za volant slavné Bugatti 35 B nostalgic edition  neboli vozidla, které bylo vyrobeno sice v dnešní době, ale dle původní dokumentace  v renovační dílně pana Samohýla v Otrokovicích. Takže od originálu, jej pozná opravdu jen odborník.  A teď to důležité… Jak se s tímto vozidlem jezdí??

Zujete si boty a nasoukáte se za volant. S běžnou obuví se do kokpitu totiž nevejdete, šlapal byste na dva pedály najednou.  A slovo „nasoukat“ je si myslím ten správný výraz – o nastupování není ani slovíčko… Ale jakmile zmáčknete tlačítko startéru, změní se okolo vás svět…. Zapomeňte na ladnou jízdu jako v Mercedes, nebo v dnešních někdo říká „tvrdých“  sportovních vozech. Co je tvrdost vám dají vědět tuhé nápravy a krátké listové pružiny.  Každá nerovnost na vozovce vás na to upozorní.  Při řazení musíte počítat s tím, že je to převodovka s čelním ozubením bez jakékoliv synchronizace a tak za každou nepřesnosti vám hlasitě vynadá. Řízení jde ztuha, ale zato velmi přesně.  A motor? Když si uvědomím, že tato vozidla se vyráběla od roku 1924 do roku 1931 jen tiše obdivuji Etoreho za jeho genialitu. Osm válců v řadě za podpory kompresoru se bez jakéhokoliv odmlouvání točí v té době do neuvěřitelných 5500 otáček. A řekl bych, že i více – ale přiznám se, že jsem za jízdy otáčkoměr sledovat opravdu nedokázal… Závod Zbraslav Jíloviště je sice jízda pravidelnosti, ale ono vám to v takovém to vozidle nedá a tak jsem přeci jen občas zkusil sešlápnout pedál plynu na podlahu. Motor zaburácí a žene vás vpřed – jen se spolujezdcem si toho moc nenapovídáte. Při průjezdu zatáčkami na uzavřené trati cítíte jak vám zadní kola lehce ujíždějí, ale stačí lehký pohyb volantu aby se zadní kola srovnala.  A pocit z jízdy? Úžasný. Vžil jsem se do druhé poloviny dvacátých let, kdy Eliška se svým manželem Čeňkem se hnali stoupajícími zatáčkami na Jíloviště. Dokonce jsem měl o pár vteřinek rychlejší čas jak Junkovi – jen s tím rozdílem, že trať je dnes o dva kilometry kratší a moderní hladký asfalt se s tehdejší kvalitou vozovky nedá srovnávat. A tak  mi nezbývá než opět obdivovat tehdejší závodníky, jejich dokonalé řidičské umění a srdce, které je hnalo za vítězstvím až na samý kraj jejich schopností……

 

 

 

0 replies

Leave a Reply

Want to join the discussion?
Feel free to contribute!

Napsat komentář